Freedom
Hezké tričko, pěkná košile, super vlasy, milý úsměv..na každé se něco najde. Je tady jedna co má blond dredy a ramena široká jak moje postel. Další je strnulá jak prkno, třetí nosí přes bílé tílko kšandy a kouří doutníky, jiná mi připomíná šéfovou, už jenom proto z ní mám respekt. Pak je tady buchtička posypaná cukrem, támhle ta - jak pendrek, určitě nosí uniformu, ta v rohu zas chytrá jak zprávy a vtipná jak vyškeřák. Samá lesbí elita a uprostřed, stojím jako solný sloup - já.
Příjemně unavená ze zápasu, popíjím Canada Dry a myslím na to, že už asi půjdu. Dopiju, vyrazím směrem ke dveřím, jsem za tanečním parketem, když se ke mně nahne velká mohutná ženská se šestkama a děsivým úsměvem. Obejme mě kolem ramen, pevně přitiskne k sobě a vtáhne do hloučku svých přítelkyň. „Ale no tak maličká, kam kráčíš?!“ zní to až výhružně! „To je prďolka“ zasměje se!
„Ráda vás poznávám holky,“ utrousím rudá až na zadku a dělám že vůbec nevím o těch rukách velké ženy, které mě drží v lidské kleci. Holky se chápavě pousmějí. Asi nejsem první ani poslední oběť obra Goliáše. Už už se chci cuknout a vycouvat, když mě jako nic vyzdvihne a hodí si do náruče. Marně se cukám a bojuju s nadpřirozenou silou jejího těla. „Ha ha ha...“ slyším její vzdálený smích „Brání se, ha ha ha.“
Taky se směju... Přidušeně a spíš z rozpaků než od srdce, ale směju se. Ve vzduchu se přetáčím a s hlavou pod paží jejího veličensva a nohama ve vzhuchu se ocitám tváří tvář své trenérce z fotbalu! Její pohled říká dost na to, abych se smát přestala...“čau, co ty tady?“ vyděsím se.
Neodpoví, jen se podívá na další moji spoluhráčku a obě kráčí dál. Hm – tak zase dělám akorát ostudu, jak mě mají lidi brát vážně, když jsem pořád zas a znova k smíchu?! Když zas a znova jsem ta malá holka co se směje z rozpaků a trapnosti, co než by zesměšnila a ponížila někoho jiného, radši zesměšní samu sebe?
Vyprostila jsem se, stoupla si rázně na zem a byla rozhodnutá odejít. Hm tak další večer v prdeli. Čao lesby, seru na vás...a jdu!
„Ahoj Magdi! Jé tobě to sluší!“
Otáčím se a kámoška – aspoň nějaká přátelská tvář (přiměřeně přátelská!).
„Nazdááár, pojď na panáka, co piješ? Zvu tě!“
Tak jo...souhlasím vyčerpaně a bez nadšení.
...pijeme, tančíme, kecáme, smějeme se a zas pijeme a pak tančíme a já se, v příjemném opojení za hudby Zagorové, Rottrové, Vondráčkové a Gotta, překvapivě bavím. Dostávám se do náladičky...tralalalala...rozhlížím se...
Buch! Jako bych dostala facku! Jako by mě pohltil vichr nebo mořský proud. Koho to vidím?
Jejda...jaktože jsem si jí nevšimla dřív?! Ta je ale krásná! Tak jinak krásná, jinak než ostatní...
Kdo to je? Je tady sama?
Postává u baru, za chvilku hráje fotbálek s nějakýma holkama, pak tančí s jinýma, pak jde na záchod, pak jde na bar...hm vypadá to, že je tady sama a se všema. Zajímavé! Že by taková holka, byla sama? Není možné!
Ale já se nepřišla seznamovat, vůbec se necítím na to ji oslovit! Jindy snad, ale dnes? Dnes když jsem si vzala tuhle košili? Já věděla že si mám vzít tu druhou! Konečně jsem ráda sama, užívám si volnosti se vším všudy, smířila jsem se s tím, že jsem sama. Teď když jsem si vyšla jen tak, tak ji potkám! Dneska ne! Dneska jsem si to neplánovala!
Dál tančím a dělám, že se vůbec nechci seznamovat! Ale pořád tu je, obchází kolem a dvakrát se na mě podívala...Vůbec není namalovaná, vůbec to totiž nepotřebuje. Místo toho má kouzlo, teda aspoň mě okouzlila – divím se, že tady holky na ni nestojí frontu! Jsou všechny ostatní slepé, copak ostatní nevidí co vidím já?!
Kašlu na to, na ni nemám! Dneska už jsem se demotivovala a ztrapnila dost. Moje sebevědomí dnes dostalo pěkně na frak. Moje sebevědomí vlastně není, takové slovní spojení neexistuje! Moje co? Čí sebevědomí?
Skočím na první tramvaj směrem domů. Ve čtyři ráno samá vybraná společnost, vždycky mě zajímalo jestli smrdím jako oni – myslím, že určitě, ale i přesto trošku nakrčím nos, když vejdu. Jednou si přivstanu a zkusím jet ranní tramvají vypraná, vyžehlená a navoněná. Možná by to stálo zato, to bych si pak mohla dovolit i pohoršeně zakoulet očima. Tramvaj jede a jede a já zjišťuju, že mezi tím co řeším případné pachy jsme se odklonili od směru a jedu tak úplně špatným směrem. Ty jo – to mi ještě chybělo! No nedá se nic dělat, předčasně vystupuju...Na zastávce ani noha! Další tramvaj nejede...tak buď dál nebo zpátky a protože nevím jak a kudy dál, zbývá jen jediná možnost - zpátky. Taková ranní procházka je prý velice prospěšná...
Procházím pod hradem, přecházím řeku, kde jsou ti turisti teď? – takové krásné panoramata a oni spí na hotelích! Ještě chvíli a uvidím ranní rozbřesk. Přemýšlím o krásce, jdu starým městem a klikatýma uličkama – sama, samotinká. Kostku za kostku jsem jí blíž. Třeba tam ještě bude...nebo třeba ne, ale jestli si mám vybrat mezi výhledem na hrad nebo výhledem na ni – tak je hrad bez šance! Stejně budu muset někde počkat na první metro...zkusím se vrátit.
Procházím kolem Karlovek – hm, jak by to bylo jednoduché kdybych hledala opilého Anglána, Itala, Brazila nebo třeba jenom Turka! Jak by to bylo jednoduché kdybych hledala rychlý sex a mužský úd. Jak by to bylo snadné nemít žádné sny a touhy a myslet jenom na teď a být s druhým jenom proto, že má peníze a umí dělat děti. Krásko – jestli pak chceš mít taky jednou děti?
Několik holek mi jde vstříc, většinou v páru. Neonový červený nápis a hlouček opilých lesbiček Heuréka! – jsem správně. Sestupuju po schodech, strmá propast, točí se mi hlava. Divím ji už z dálky. Hraje fotbálek, soustředěně dává gól – šikovné ruce a rychlé zápěstí, hmmm – to se hodí - další body. Míjím ji a jdu na k parketu – mám strašnou žízeň, ale zbylo mi už jenom 13 korun...zato není ani párátko, natož něco tekutého. Přemýšlím co dál.
Postávám a koukám. Co tady dělám!? Nerozumím tomu, sobě. Ještě před sedmi hodinama jsem byla rozhodnutá jít jenom na chvíli. Před pěti jenom na dva drinky. Před třema jenom do další písničky. A pak uvidím cizí holku a chtěla bych zůstat do skonání, jenom že je tady. Je vůbec ještě tady? Támhle je – odchází? Ona odchází. Kam jde? Jde. No tak to vidíš, cos čekala, že tě uvítá jak hrdinu? Nemá smysl zůstávat. Tady už mě dnes fakt nic nečeká. Po sté odcházím ale po sté už se nevrátím. Ramena tíhou večera svěšená až na prsou. Stoupám po schodech vstříc dennímu světlu, když ji spatřím proti sobě mezi furty, jen si v duchu zakleju. Zklopím oči a smutně ji minu mezi dveřmi. Bez pohledu, bez mrknutí oka jdu definitivně na první metro.
...tak příště krásko...